Vše pro
malé hrdiny

Informace

Štítky

Rady a informace

MEČ

Meč je jednou z nejstarších zbraní. Slouží především jako zbraň sečná, ale i bodná. Meč byl jednou z hlavních osobních zbraní po celý starověk a středověk. Až na přelomu středověku a novověku začal být vytlačován palnými zbraněmi.

Vyrábí se z kovů a jejich slitin. Meč byl mnoho set let považován za prestižní zbraň, jejíž vlastnictví bylo v mnoha ohledech považováno za výsadu. Meč se typicky skládá ze dvou částí – čepele a jílce.

Čepel je zpravidla zakončena hrotem (někdy zakulaceným), má velké rozpětí délky i šířky a zpravidla nebývá nijak zdobena. U evropských mečů má zpravidla charakteristický tvar a podélně jí prochází jeden nebo více „žlábků“. O tomto „žlábku“ se často tvrdí, že měl lépe odvádět krev což je ale novodobý mýtus. Tento žlábek sloužil ke zpevnění čepele v ohybu a k jejímu odlehčení, mečíř jej koval aby pomocí něj čepel rozšířil do požadovaného tvaru. V pozdějších staletích (zhruba od 15. století) se začaly objevovat čepele s šestiúhelníkovým průřezem bez „žlábku“. Čepel bývala ve všech kulturách vyráběna z nejkvalitnější ocele a byla velmi nákladná, ačkoliv zejména v Evropě existovaly i sice o něco méně kvalitní, avšak levnější meče pro hromadnější použití (např. běžné vojsko). Pro lepší meče se používala čepel vyráběná pouze v několika střediscích. Mečíři si své umění předávali z generace na generaci a své technologie tajili před konkurencí. Povolání mečíře bylo velmi ceněné.

Jílec se skládá zpravidla z křížové záštity (u některých mečů nemusí být), rukojeti a hlavice (u některých mečů nemusí být). Všechny části jílce bývaly často nákladně zdobeny. Rozpětí jejich velikosti je také značné, běžně se používaly jílce od velikosti 15 centimetrů až do jílců přesahující metr. Křížová záštita tvoří předěl mezi čepelí a rukojetí. Původně se jednalo o krátký, rovný prut. Později došlo k většímu propracování, jak z hlediska funkce, tak i z hlediska zdobení. Záštita se během vývoje na koncích ohnula směrem ke hlavici rukojeti a vytvořila tak zvanou protizáštitu. Záštita znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním. Rukojeť je místo za záštitou, určené k držení meče, rukojeti bývaly často hodně a draze zdobeny, na jejich výrobu se používaly různé materiály. Hlavice je zakončení jílce, bývala také zdobena a její primární funkce je vyvažovací.

HALAPARTNA

Halapartna je dřevcová zbraň vyvinutá v pozdním středověku pro boj s jezdectvem.

Na přibližně 2 metry dlouhé násadě byl výkovek s bodcem (pokračování násady), čepelí podobnou sekyře a hákem (situovány naproti sobě). Hák sloužil ke stažení jezdce z koně, čepel k drcení plátů brnění. Vždy byla používána pěchotou, neboť pro jezdce byla nepraktická.

Typicky byla součástí výzbroje například švýcarské pěchoty přelomu 15. a 16. století.

Halapartny byly používány ve středověku zejména jako hlavní výzbroj stráže, určené pro krále či vyššího postaveného.

DÝKA

Dýka je krátká, ostrá bodná pobočná zbraň upevněná v rukojeti. Používá se jako řezací nástroj nebo zbraň.

V porovnání s nožem má delší, obvykle symetrickou a oboustranně broušenou čepel. Na rozdíl od nože je určena především k bodání, zatímco nůž k řezaní. Obvykle se skládá z čepele a rukojeti, některé druhy mohou být navíc opatřeny záštitou a hlavicí. Později se rozvinul šerm s mečem v jedné ruce a dýkou ve druhé. Těmto dýkám se říkalo „levoručky“.

SEKERA

Sekera je ruční pracovní nástroj, používaný především k opracovávání dřeva sekáním. Podobně jako mnoho jiných nástrojů byla v minulosti používána též jako sečná zbraň. Používá se i v potravinářství k dělení větších kusů masa či k sekání kostí mrtvých zvířat, tedy v řeznictví. Používají jí tesaři, dříve též dřevorubci, ale také například hasiči. Sekera je jedním z nejstarších lidských nástrojů. V archeologických vykopávkách byly nalezeny sekery z kamene, později byly vyráběny z bronzu a nakonec z železa a ocele.

Skládá se z topůrka a hlavy sekery.

Hlava sekery má obvykle tvar klínu s otvorem, které se nazývá oko, v němž je pak pevně vsazeno topůrko. Topůrko tvoří rukojeť nástroje, jedná se de facto a krátkou násadu tohoto nástroje. Topůrko bývá v oku hlavy nástroje fixováno klínkem, hlava sekery pak může být ještě dodatečně fixována pomocí podlouhlé plechové bezpečnostní zarážky, která se vkládá do oka v hlavě sekery a je pevně spojena s topůrkem (obvykle je připevněna šroubky). Sekera je v praxi používána především k sekání či tesání do dřeva, ke kácení stromů (zde se používají tzv. podtínací sekery). Používají jí tesaři, dřevorubci, hasiči a řezníci. Tesaři obvykle používají více typů různých seker, nejběžnější je speciální tesařská sekera se širokým ostřím, nazývá se tesařská širočina. Dříve ji používali také dřevorubci a drvoštěpové, ve své standardní výzbroji ji mají například hasiči a také řezníci. V Kanadě se používá pro tamní dřevorubeckou činnost speciální sekera (tzv. dvojitá kanadská sekera resp. kanadská sekera) se dvěma břity respektive se dvěma ostřími, v Evropě se tento typ sekery prakticky nepoužívá.

ŠTÍT

Štít je obranný prostředek sloužící k odrážení úderů a osobní ochraně vojáků. Štít se drží v ruce. Existují i jiné obranné prostředky, používané ke stejnému účelu – např. brnění, drátěná košile nebo neprůstřelná vesta. Ty se ale nedrží v ruce.

Štíty se vyráběly s různého materiálu. Někdy byly kovové, mnohem častěji se ale používaly jiné materiály – dřevo, proutí, nebo třeba želví krunýř. Policejní štíty jsou vyrobeny z tvrzeného plastu.

Stejně tak byla rozdílná jejich velkost a váha. Používaly se malé, tenké a lehké štíty, stejně jako těžké a velké, které chránily téměř celou postavu (např. husitská pavéza).

Po celý starověk a středověk byl štít častou součástí výzbroje pěchoty i jízdy. Římská armáda využívala štíty jako součást některých bojových formací. Příkladem může být želva, kdy se jednotka pěchoty zcela skryla pod svými štíty a také štítová hradba, která byla složena především z těžké pěchoty a stála nehnutě po celou dobu bitvy.

Po celou dobu své historie měl štít nejen ochrannou, ale i dekorativní funkci. Z maleb na štítu se vyvinul erb. S nástupem palných zbraní přestal štít poskytovat účinnou ochranu, a proto byl z výzbroje armád vypuštěn.

Dnes je štít už jen ve výzbroji některých policejních jednotek.